EMPTY HALL OF FAME – The Road – EP

Product description

z periferia.cz

Nikdy jsem se netajil tím, že pro tuhle kapelu mám tak trochu slabost už od jejich prvního demáče (viz starší recenze). Opravdovost – to je to, co mě na EHOF imponuje od samýho začátku asi nejvíc. Uvěřitelnost a autentičnost, který u spousty dnešních kapel postrádám, a ikdyž to zní jako klišé, tohle jde prostě ze srdce. A ve výsledku se to odráží měrou vrchovatou. 

V kombinaci se skutečností, že mám celkem v oblibě knížky od Cormacka McCarthyho a obzvlášť pak román s názvem Cesta (mimochodem i jeho filmový zpracování se povedlo na výbornou a dokázalo atmosféru temnýho post-apokalyptickýho sci-fi přenýst i na filmový plátno), kterým je tohle ipko inspirované, asi by to EHOF museli hodně pohnojit, aby mě tahle nahrávka neoslovila. Nestalo se tak, po týhle Cestě se budu rád procházet pořád dokola a myslim, že jen tak neomrzí. 

Přesto tak úplně nemůžu napsat, že muzika EHOF by byla jeho soundtrackem, protože z ní mezi těma všema pesimistickejma nitkama prosvítá záblesk světla a pozitivní nádech, ačkoliv nedokážu přesně určit, čím konkrétně to je. Od přímočarýho osmdesátkovýho hardcore punku přešli EHOF za ty roky ke členitějším věcem, paradoxně chytlavost ještě vygradovali o dalších pár levelů. Tahle nahrávka už zní oproti zvukům předešlých demáčů opravdu profi a já upřímně doufám, že se dočká i dostatečné propagace v zahraničí, protože šanci bodovat rozhodně má. 

Vybrat nejlepší song prostě nejde, u mě osobně se to mění podle momentálních nálad. Ať už je to svižná “The Road” s tak chytlavým zakončením, že jej z hlavy jen tak nedostanete, nebo uhrančivá “Dead Inside” s parádní kytarovou linkou a sborovym refrénem, kterej si s kapelou prostě musíte dávat taky a opět parádní závěrečnou minutovkou, nebo “No Friends” se začátkem jak vystřiženym od Light Bearer a solící do tebe sborový refrény a další chytlavý pasáže (No sunset, no twilight!) + opět ta kytarová linka! Asi je pravej čas vytáhnout, že hlavním hnacím motorem, na kterým se staví, jsou kytary. Fakt mě baví vypnout ostatní vjemy a zaposlouchat se jenom do nich (B strana obzvlášť) a tohle běžně fakt nedělám. Ukázkovym příkladem budíž závěrečnej song, asi není třeba psát víc. Nechtěl bych ale jakkoliv bagatelizovat ani ostatní nástroje, zmínim ještě zpěv, kterýmu je i napříč anglickýmu textu dobře rozumět. Druhá věc, která EHOF dodává sílu lámat ledy, jsou pak jeho chytlavý melodie. 

Celou nahrávku si nyní sice můžete stáhnout na bentzounu, ale nekoupit tenhle kus asfaltu za kilo by byl hřích. Kromě fyzickýho nosiče vám budíž odměnou i klasicky parádní obal od Tofu Thrashera (kytarista Rapsöd), jehož vychvalování už se stává nošením dříví do lesa. 

Závěr? Jsem upřímně moc rád, že tady máme takovouhle kapelu a jsem upřímně moc rád, že tahle kapela má konečně venku pořádnou nahrávku, kterou z pro mě absolutně nepochopitelnejch důvodů nikdo nebyl ochotnej vydat. Dyť tohle EP je kurva výborný, rvěme si vlasy a chytejme se za rypáky! Mě už zbejvá jen modlit se k Raybeezovi, aby EHOF pokračovali v tom, co rozjeli. Výborná práce hoši, smekám kšiltovku. 

PS: V souvislosti s EHOF doporučuju ještě hodit vočko na kapelu Sudetia Non Cantat, ve který to brousí kytarista Filip, a která mastí násypovej hardcore thrash punk.